Krizová komunikace se zaměstnanci

Když se ve firmě stane něco vážného, vedení má zpravidla plné ruce práce. Řeší následky, zjišťuje příčiny a rozhoduje o dalším postupu. Pokud se o událost začnou zajímat novináři, přibude ještě příprava veřejného vyjádření. Na zaměstnance se přitom někdy zapomíná. A pokud firma mlčí, mohou se o problému dozvědět dřív z médií než od vlastního zaměstnavatele.

To je nepříjemné samo o sobě, zvlášť pokud se událost přímo týká jejich práce. Zaměstnance navíc obvykle zajímá něco jiného než novináře. Chtějí vědět, zda je jejich pracoviště bezpečné, jestli budou moci pokračovat v práci, co se bude dít v následujících dnech nebo zda incident nějak ovlivní jejich pracovní místo.

Odpovědi na tyto otázky se do tiskové zprávy většinou nevejdou. Firma proto musí přemýšlet o komunikaci se zaměstnanci samostatně, a přitom ji sladit s tím, co sděluje veřejnosti.

Když zaměstnanci nevědí, co se děje

V každé firmě se informace šíří i mimo oficiální kanály. Lidé spolu mluví na pracovišti, vyměňují si zprávy, ptají se kolegů z jiných oddělení. Pokud vedení mlčí, tyto rozhovory samozřejmě neustanou. Jen se v nich místo ověřených informací častěji objevují dohady.

Nemusí za tím být žádná snaha šířit poplašné zprávy. Když člověk nemá dostatek informací o něčem, co se ho osobně dotýká, snaží se z dostupných zpráv odhadnout, co se asi stalo a co bude následovat.

Záleží také na tom, jaké mají zaměstnanci s vedením zkušenosti. Ve firmě, kde se důležité věci dlouhodobě vysvětlují otevřeně, si lidé mohou dočasné mlčení vyložit jinak než tam, kde už několikrát dostali neúplné nebo zavádějící informace.

Právě tady je dobře vidět, že krizovou komunikaci nelze oddělit od běžného fungování firmy. Pokud vedení ztratilo důvěru zaměstnanců už dříve, těžko ji získá zpátky jedním dobře napsaným oznámením.

S tím souvisí i způsob, jakým zaměstnanci přijímají rozhodnutí vedení. Výzkum Sabine Einwillerové, Christophera Ruppela a Julie Stranzlové, publikovaný v roce 2021, se zabýval interní komunikací rakouských organizací během pandemie covidu-19. Autoři na základě odpovědí více než tisícovky zaměstnanců zkoumali, jak poskytování informací a způsob jednání se zaměstnanci souvisejí s jejich postoji a pracovním nasazením. Ukázalo se, že vedle samotných informací záleží také na vztahu mezi vedením a zaměstnanci.

Samozřejmě nemůžeme výsledky výzkumu z období pandemie automaticky vztáhnout na každou firemní krizi. Připomínají ale něco, na co se při přípravě komunikačních postupů někdy zapomíná. Lidé neposuzují pouze obsah sdělení. Záleží jim i na tom, kdo s nimi mluví a jakým způsobem.

Co říct, když firma ještě nemá všechny informace

Jedním z důvodů, proč vedení v prvních hodinách krize váhá s komunikací, bývá nedostatek ověřených informací. Nezná přesnou příčinu události, její rozsah ani všechny možné následky. Obává se, že pokud něco oznámí příliš brzy, bude muset později své vyjádření opravovat.

Taková opatrnost je pochopitelná. Zároveň ale není nutné čekat, až bude všechno vyšetřené. Zaměstnancům lze sdělit i to, co už firma bezpečně ví, jaká opatření přijala a kdy se mohou těšit na další informace.

Představme si například podnik, kterému po kybernetickém incidentu přestane fungovat část informačních systémů. IT oddělení problém prověřuje, ale zatím nedokáže říct, kdy bude provoz obnoven. Zaměstnanci přesto potřebují vědět, které systémy nemají používat a komu mají hlásit případné potíže.

V takové situaci může první sdělení vypadat třeba následovně:

Dnes ráno jsme zjistili bezpečnostní problém, kvůli kterému jsme museli dočasně odstavit některé firemní systémy. IT oddělení nyní prověřuje jeho příčinu a rozsah. Zatím nevíme, kdy bude možné systémy znovu spustit. Prosíme, nepokoušejte se omezení obcházet a případné další potíže hlaste IT podpoře. O dalším vývoji vás budeme informovat dnes ve 14 hodin.

Takové oznámení nikoho neujistí, že je problém vyřešený. Zaměstnanci se ale dozvědí, co se děje, jak mají postupovat a kdy dostanou další zprávu. Pokud firma slíbené informace ve dvě hodiny poskytne, i kdyby jen potvrdila, že prověřování pokračuje, bude pro lidi snazší se v situaci vyznat.

Podobné zásady najdeme také v metodice krizové komunikace CERC amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC). Přestože byla připravena především pro mimořádné události v oblasti veřejného zdraví, její doporučení týkající se přesnosti, srozumitelnosti a přiznávání nejistoty mají širší využití.

Bez vedoucích pracovníků se komunikace neobejde

Zejména ve větších firmách nestačí poslat všem zaměstnancům jeden e-mail. Část lidí pracuje na směny, další nemají přístup k firemní poště a jiní tráví většinu pracovní doby mimo kancelář.

Důležitou úlohu proto mají přímí nadřízení. Zaměstnanci se na ně obracejí s otázkami, které se týkají jejich každodenní práce. Vedoucí směny potřebuje vědět, zda může pokračovat výroba. Obchodní manažer musí mít jasno v tom, co může slíbit zákazníkům. A vedoucí týmu by měl umět vysvětlit, jak se událost dotkne jeho lidí.

Aby to dokázali, musejí mít sami dostatek informací. Firma by jim měla předem vysvětlit, co mohou zaměstnancům sdělit, co se ještě prověřuje a kam mají předávat otázky, na které neznají odpověď.

Stejně podstatné je, aby se vedení dozvídalo, co se mezi zaměstnanci skutečně řeší. Některé otázky nebo obavy se na poradách vedení vůbec neobjeví. Mohou se ale rychle rozšířit mezi lidmi a zkomplikovat další postup.

S tím souvisí i ochota zaměstnanců upozorňovat na chyby. Výzkum Amy Edmondsonové o psychologickém bezpečí v pracovních týmech ukázal, jak důležité je prostředí, ve kterém se lidé nebojí mluvit o problémech a vlastních chybách. Pokud mají obavu, že budou za nepříjemnou zprávu potrestáni, mohou si ji raději nechat pro sebe.

Pro vedení firmy to má docela praktický důsledek. Při krizové situaci potřebuje dostávat informace také od zaměstnanců. A pokud se lidé dlouhodobě bojí říkat, co nefunguje, může se o některých problémech dozvědět příliš pozdě.

Co si připravit předem

V okamžiku, kdy nastane krize, už obvykle není čas teprve zjišťovat, kdo má zaměstnance informovat, jak se zpráva dostane na jednotlivá pracoviště nebo kdo bude odpovídat na dotazy.

Firma by proto měla mít alespoň základní pravidla interní krizové komunikace. Nemusí jít o rozsáhlý manuál. Podstatné je, aby bylo jasné, kdo za komunikaci odpovídá, kdo připravuje a schvaluje sdělení, jaké komunikační kanály lze použít a jak se budou informace předávat vedoucím pracovníkům.

Vyplatí se také předem promyslet, které skupiny zaměstnanců budou při různých typech událostí potřebovat odlišné informace. Jinak bude firma postupovat při odstávce výroby, jinak při bezpečnostním incidentu a jinak při oznámení organizačních změn.

Součástí přípravy by mělo být také jednoduché cvičení. Stačí si vzít jeden pravděpodobný krizový scénář a projít, kdo by v prvních hodinách o čem rozhodoval, kdo by připravoval informace a jak by se dostaly k zaměstnancům. Při takovém cvičení se zpravidla ukáže víc než při pouhém pročítání interní směrnice.

Samostatnou otázkou je načasování interní a veřejné komunikace. Pokud firma připravuje oznámení, které se bezprostředně týká zaměstnanců, měla by se snažit informovat je dřív, než se o něm dozvědí z médií. Neplatí to ale bez výjimky. Při nehodách či bezpečnostních incidentech mohou mít přednost neodkladná opatření nebo zákonné povinnosti vůči příslušným orgánům.

Dobrý postup proto nespočívá v jednoduchém pravidle, že zaměstnanci musejí všechno vědět jako první. Firma musí podle povahy události rozhodnout, komu a kdy informace předat, aby nikdo nezůstal bez pokynů, které potřebuje.

Krizová komunikace se zaměstnanci si zaslouží stejnou přípravu jako komunikace s médii nebo zákazníky. Pokud totiž lidé nevědí, co se ve firmě děje a co mají dělat, komplikuje to nejen jejich vlastní práci, ale často i řešení celé události.

Tématu interní komunikace, rozdělení odpovědností a přípravě na mimořádné situace se věnuji také při školení krizové komunikace.

Použité zdroje

Einwiller, S., Ruppel, C., Stranzl, J. (2021). Achieving employee support during the COVID-19 pandemic – the role of relational and informational crisis communication in Austrian organizations. Journal of Communication Management, 25(3), 233–255. https://doi.org/10.1108/JCOM-10-2020-0107

Edmondson, A. (1999). Psychological Safety and Learning Behavior in Work Teams. Administrative Science Quarterly, 44(2), 350–383. https://doi.org/10.2307/2666999

Centers for Disease Control and Prevention. Crisis & Emergency Risk Communication (CERC) Manual. https://www.cdc.gov/cerc/php/cerc-manual/index.html

Pavel Kovařík

Pavel Kovařík

Sociolog a lektor komunikace. Přes 20 let v komunikaci, PR a výzkumu. Školím firmy v tom, jak komunikovat, když je situace vyhrocená.

Řešíte komunikaci v citlivé situaci?

Napište mi, co řešíte. Rychle se zorientuji a navrhnu další postup.

Napište mi