Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti
Autor: Daniel Prokop, vyšlo 2019
Daniel Prokop dlouho působil ve výzkumné agentuře Median a byl častým televizním komentátorem výsledků nejrůznějších výzkumů, zaměřených zejména na společenské trendy a volební preference politických stran. Aktuálně vede svoji vlastní agenturu PAQ Research, kde se specializují zejména na oblast vzdělávání a sociální politiku.
Autor se prokazatelně pohybuje na poli sociologického výzkumu dlouhodobě, navíc přednáší sociologii na FSV UK v Praze, takže je předem jasné, že má co říct.
Kniha Slepé skvrny je sociologickou sondou do české společnosti. Prokop v ní zkoumá problémy spojené s nerovností a snaží se pomocí výzkumů bourat zažitá klišé, případně otvírat lidem oči u jevů, kterým nevěnujeme příliš pozornost. Právě proto má kniha v názvu slepé skvrny, místa na sítnici bez světločivých buněk, kde je oko prakticky slepé.
Prokop v knize rozebírá konkrétně problémy spojené s chudobou, školským vzděláváním, postojem k menšinám, ale také populismus v politice nebo přesun bohatství do daňových rájů a daňovou „nespravedlnost“. Dotýká se také tzv. kulturních válek a přijde i na kritiku volebních průzkumů.
Hodnota knihy je v tom, že se snaží zachytit problémy, které jsou zdrojem napětí ve společnosti. Popisuje jevy, které odsouvají sta tisíce lidí na okraj a další nějakým způsobem ohrožují. Sympatické je i to, že autor myslí na budoucnost a varuje před přehlížením systému, který znemožňuje (případně přinejmenším komplikuje) dosažení určité kvality života a spokojenosti pro tisíce jedinců a rodin.
Typicky oblast vzdělávání, kde existuje prokazatelná souvislost mezi vzdělávacím procesem a úspěchem jedince v budoucím životem. A nebavíme se tu o známkách na vysvědčení, ale o problémech spojených s kvalitou vzdělávání, selektivností i regionálními nerovnostmi.
Autor svá pozorování zakládá na výzkumných datech i studiích renomovaných sociologů a psychologů.
V knize jsou i návrhy, jak by se analyzované problémy daly řešit. Často jsou to řešení, která fungují v zahraničí. S některými návrhy možná nebudete souhlasit, určitě vás napadne otázka, kde na to vzít, ale o to v tuto chvíli nejde. Daniel Prokop dal totiž na stůl hutnou sociologickou analýzu bolestivých jevů a nabízí jejich řešení.
Na nás je, abychom vedli debatu o jejich smysluplnosti a případně je uvedli s pomocí politiků do praxe.
Neznámá společnost: Pohledy na současné Česko
Autor: Pavel Pospěch, vyšlo 2021
Pavel Pospěch vyučuje sociologii na FSS MU v Brně. Veřejnosti asi není tolik známý jako Dan Prokop, nicméně za mě je to sociolog, který přináší zajímavá témata a nabízí neotřelé pohledy na naši společnost.
Na rozdíl od Prokopa je Pospěch spíše pedagog než výzkumník, nicméně i on se nebojí vyrazit do terénu. Když pracoval na své dizertaci o veřejném prostoru a supermarketech, nechal se zaměstnat jako ochranka, aby mohl proniknout co nejblíže ke zkoumanému jevu.
Kniha Neznámá společnost je velmi čtivé uvedení do sociologického myšlení. Pospěch ukazuje, jak se dá dívat na společnost a jak lze různé jevy interpretovat a hledat spojitosti, které nejsou na první pohled zřejmé.
V knize najdete jedenáct esejů, které popisují dynamiku ve společnosti a snaží se vše zasadit do historického kontextu a najít pro ně vysvětlení. Sympatické je, že se autor nebojí otevřeně zpochybnit ani vlastní interpretaci. Dává tak prostor čtenářům, aby mohli nad jeho myšlenkami přemýšlet a hledat další možné interpretace.
Pospěch jde do témat, která jsou zajímavá, ale ne zas tak moc bolestivá, ale připomíná i zcela zásadní hrozby typu klimatická krize.
Hned v úvodu seznamuje Pospěch čtenáře s fenoménem tzv. privatismu. Varuje, že se Češi stahují z veřejného prostoru do svých příbytků a ztrácejí zájem o veřejné dění, potažmo politiku. Pospěch to ilustruje explozí bazénů, které se objevují v zahradách rodinných domů. Privatismus s sebou podle autora nese riziko, že upadne zájem o politiku a tím dojde k znehybnění státu a klesne jeho význam při řešení společenských problémů.
Podobně zvednutý prst se objevuje např. v kapitole o covidové epidemii, která podle Pospěcha odkryla slabiny našeho státu. Autor rovnou říká, že ukázala, jak je stát slabý. Je to ale špatně? Souhlasil bych v tom, že slabý stát neřeší problémy, ale vynakládá miliardy vybrané od daňových poplatníků na neefektivní opatření.
Pro mě je otázka, jestli bychom měli mít silnější stát, který svá opatření dokáže lépe vynutit, nebo spíše stát, kterému můžeme důvěřovat a pak jeho opatření budeme tím spíše přijímat.
Moc se mi líbí myšlenka, která stojí za knihou, a totiž popularizace sociologie a jejích přínosů pro společnost. Sociology zkrátka potřebujeme. Pavel Pospěch to říká jasně: „Sociologů rozhodně nemáme moc. Máme jich málo.“
Hrdinové kapitalistické práce
Autorka: Saša Uhlová, vyšlo 2018
Saša Uhlová je novinářka, antropoložka a dokumentaristka. Její kniha Hrdinové kapitalistické práce je velmi osobitým dokumentem o pracovních podmínkách v nízkopříjmových profesích. Saša Uhlová se nechala zaměstnat v několika zaměstnáních – od drůbežárny, přes prádelnu až po supermarket. Zkoumala postavení zaměstnanců, jejich každodennost, vztahy na pracovišti, ale všímala si i přístupu nadřízených k těmto pracovníkům.
Kniha Uhlové je spíše reportáží než sociologickou studií, současně nezapře v autorce antropoložku. Rozhodně je to kniha objevná a svým způsobem zapadá do výběru knih v tomto článku. Ukazuje totiž něco, co není vidět, přičemž jde o fenomén, který je poměrně dost rozšířený.
Čtenáři nahlédnou do života lidí, kteří zápasí o každodenní chleba v často potemnělých a špatně klimatizovaných halách či suterénech, vykonávají náročnou práci, přičemž jim výdělek sotva pokrývá jejich životní náklady. Navíc je zjevné, že zaměstnavatelé k nim přistupují spíše jako ke strojům, než k lidem, natož rovnocenným partnerům.
Kritici mohou namítnout, že jde o knihu s ideologickým podtónem, nicméně to nic nemění na skutečnosti a existenci fenoménu tzv. pracující chudoby (až se mi to slovní spojení s ohledem na zcela konkrétní aktéry a jejich příběhy nechce psát!).
Je jen dobře, že na to Uhlová tímto způsobem upozorňuje a vlastně je obdivuhodné už to, že do projektu nasadila svou vlastní kůži.
Kniha je velmi čtivá, doslova vcucává čtenáře a ti prožívají těžké chvíle spolu s autorkou a postupně se jim pod kůži zarývají životní příběhy protagonistů. Myslím, že knížka má dokonce určitý transformační potenciál. Je to bolestivá konfrontace s realitou.
Knize přidává další rozměr i prolínání s autorčiným životem. Uhlová popisuje své vlastní pocity, ale odkrývá čtenářům i své rodinné peripetie v souvislosti se svým experimentem.
Kniha stojí za přečtení, i když se autorka doznává, že do projektu mohla dát víc. To není ovšem kritika nějaké nedostatečnosti knihy, ale reflexe autorčiných pocitů, že svým působením mohla nějak více pomoci všem těm neviditelným hrdinům kapitalistické práce.
Jakou sociologickou knihu jste v poslední době četli vy? Podělíte se se mnou o své postřehy z četby?