Pět originálních tezí z knihy Neznámá společnost od Pavla Pospěcha
Knihu Neznámá společnost od sociologa Pavla Pospěcha považuji za jedinečný počin.
Přesně taková kniha tu chyběla. Je to sociologická publikace určená pro širší veřejnost, přitom čtenáře nezahlcuje daty, spíše předkládá zajímavé koncepty a servíruje nejrůznější bonbónky, které se objevily ve výzkumech a publikacích v posledních dekádách. Autor se je přitom snaží zasadit do kontextu doby a vysvětlit několik zajímavých společenských fenoménů, o kterých možná podvědomě tušíme, ale nenapadlo by nás, že existují. Přijde mi fajn, že se Pospěch nedrží jen sociologie, ale pro argumenty si odskočí i do jiných společenských věd.
Slibuji, že při čtení zažijete několik aha momentů, ale že se také docela dobře pobavíte. Pospěch píše s vtipem a lehkostí. Jak sám říká, kniha je reklamou na sociologii, a já dodávám, že zdařilou. Kniha Neznámá společnost za mě patří k nejlepším sociologickým knihám určeným pro širší veřejnost, které u nás v posledních letech vyšly.
Osobně se mi na knížce líbí ještě něco dalšího. Pospěch v ní totiž předkládá teze, které mají širší platnost a lze je aplikovat na různé společenské situace. Možná vás už nebaví (podobně jako mě) číst o koronavirové pandemii. Jenže třeba právě v kapitole o Covid-19 rozehrává Pospěch teorii o hledání smyslu v příbězích, které zastiňují vědecká fakta. Vysvětluje, proč fungují dezinformace a proč rádi inklinujeme k neověřeným informacím, které zapadají do našeho vidění světa. A takových nečekaných podpovrchových exkurzů je v knize více. Jak jinak, když knihu napsal sociolog :-).
V následujícím článku nabízím pět tezí, které mě zaujaly a který mi z nějakého důvodu přijdou zásadní a stojí tudíž za vaši pozornost. Neberte to za vyčerpávající přehled Pospěchových tezí, spíše za výběr toho, co zaujalo mě a co mě provokuje k dalším úvahám.
Kniha nabízí mnohem více, a i proto vám ji doporučuji k přečtení.
Jdeme na to.
1. Privatismus
Věděli jste, že Česko platí za bazénovou velmoc? Bazén u nás najdeme v každé třetí zahradě. Podle Pospěcha je to průvodní znak sílícího privatismu.
Privatismus je koncept, který popisuje ústup z veřejného života a uzavírání se do soukromí vlastních domovů. Privatismus souvisí s komercionalizací našich životů a velmi vyhovuje firmám, které chrlí nové a nové produkty, a tudíž potřebují zákazníky, kteří je budou kupovat. Privatismus jim ty zákazníky pomáhá vyrábět.
Západní společnost je podle Pospěcha nastavená tak, že „skrze naši spotřebu vyjadřujeme naši jedinečnost.“ Nakupování odráží naše postoje a nakoupené zboží manifestuje naši osobnost. Dalo by se říci, že si kupujeme to, jací chceme být.
Osobně si však myslím, že v tomto ohledu se věci posouvají, že pomalu opouštíme část svých spotřebitelských zvyklostí a poohlížíme se po něčem jiném. Je docela možné, že koronavirová krize a aktuální válečný konflikt na Ukrajině nás (opět) posouvá k nemateriálním hodnotám, přestože jsou znaky privatismu stále přítomné, a dokonce možná až příliš zjevné.
Nabízí se také otázka, nakolik privatismus ovlivňují sociální sítě. Přispívají k jeho šíření? Pokud trávíme čas na sociálních sítích, uzavíráme se do soukromého prostoru, nebo se naopak více zajímáme o své okolí? Nedokážu odpovědět, asi to bude individuální, nicméně za samostatný výzkum by to stálo. Vždyť na sociálních sítích trávíme v průměru dvě hodiny denně!
Pospěch nemluví o privatismu ale jen tak, bez příčiny. Varuje před ochabováním zájmu o věci veřejné, potažmo o politiku. Zmiňuje průzkum OECD, podle kterého se 60 procent mladých Čechů o politiku nezajímá (což je druhé nejvyšší číslo v průzkumu). Důsledkem je podle autora slábnoucí stát, který selhává při správě svěřených agend a ještě hůře zvládá krizové události. Je nasnadě otázka, nakolik si vláda v době kulminující pandemie počínala ve snaze chránit životy lidí, a nakolik naopak prosazovala své – privátní, zájmy.
O politiku se podle urbanisty Richarda Rolanda, zajímáme pouze tehdy, pokud, cituje Pospěch, „cítíme, že politická opatření ohrožují naši spotřebitelskou svobodu.“ Chráníme si svá práva nakupovat a spotřebovávat.
Pospěch v souvislosti s privatismem nabízí ještě jednu příčinu nezájmu o politiku u nás. Odkazuje se na hypotézu, se kterou přišla antropoložka Sonia Hirt, podle které Češi nechtějí mít nic z politikou kvůli zkušenostem s minulým režimem. Pokud jde někdo do politiky, pak tam podle mnohých jde pouze ze zištných důvodů, totiž, aby získal peníze a vliv.
Privatismus je za mě určitě zajímavý a platný koncept. Kladu si však otázku, je to špatně? Je nezájem o politiku opravdu tak kritický, nebo je spíše důsledkem nastavení politiky, její vyprázdněnosti a prostě tím, že ji lidé ke svému životu až tak nepotřebují?
2. Mýtus venkova
Co je to venkov? Platí stále, že je to jakýsi protipól městům?
Nejsem si jist. Ale jistě stále platí, že venkovská krajina je na prvním místě krajina zemědělská. Znamená to ale i to, že se lidé na venkově živí převážně zemědělstvím?
Rozhodně ne. A podle sociologů, včetně Pavla Pospěcha, se životní styl obyvatel venkova velmi přibližuje tomu městskému, případně s ním splývá. Odlišnosti jsou pak spíše v tom, že lidé z menších obcí jsou často odkázáni na automobil. Dojíždí za prací do větších sídel, podobně jako dojíždí jejich děti do škol a celá rodina na nákupy do měst.
Jisté je, že zakořeněná představa venkova se liší od současné reality. Venkov si spojujeme s určitými, řekněme tradičními, hodnotami. Dalo by se říci, že tento pojem představuje reminiscenci na staré dobré časy. Nostalgii. Venkov je podle Pospěcha „místo a jiná doba.“
Pospěch ukazuje, jak s pojmem venkova pracují současní populisté s Milošem Zemanem v čele. Vyvolávají dojem kulturní války mezi venkovem a městem, přičemž využívají symbolické roviny pojmu venkov. Na jedné straně je zhýčkaný a změkčilý obyvatel velkoměsta, příslušník pražské kavárny, na druhé straně jsou lidé, kteří „ví, o čem je život.“
Funguje to. I když ne proto, že je Zeman prezidentem obyvatel venkova. Pospěch dokládá na datech, že to má co dělat především se vzděláním. Voliči Zemana se nejčastěji rekrutovali z obcí do 500 obyvatel, nicméně druhou skupinou s nejvyšším podílem Zemanových voličů byli obyvatelé měst s počtem obyvatel mezi 20 a 50 tisíci.
Napadá mě k tomu, že je klidně možné, že svou roli může v případě obyvatel středně velkých měst hrát i jakási deziluze, zklamání z nenaplněných představ o životě. To sice Pospěch neříká a data k tomu nemám, nicméně v knížce je kapitola o tendenci lidí stěhovat se do vlastního bydlení, často na okraj velkých měst. S tím se pojí právě představa o splněném snu o vlastním bydlení, přesněji vlastním domě, což je podle výzkumu představa 85 % Čechů.
Mnoho takových snů se plní na předměstích, v satelitních městečkách, která postrádají plnohodnotnou infrastrukturu a služby. Lidé musí denně dojíždět do města za prací, ale i za zmiňovanými službami, přičemž jsou odkázáni na auto či (často chybějící) veřejnou dopravu, spolu s nárůstem dopravy roste hluk a rizika spojená s dopravou.
Sen se tak rozplývá v každodenní frustraci.
3. Toužíme po autenticitě, ale ve skutečnosti chceme být dobrými zaměstnanci
Dobré mravy a pravidla společenského chování platila za ctnosti ještě nedávno. Pokud jste chtěli něčeho dosáhnout, museli jste se jimi řídit. Dnes však chceme něco jiného. Dobré je to, co je autentické.
Žijeme ve věku yůtuberů a instagramových influencerů, kteří nám vlastní autenticitu servírují jako na běžícím pásu. Mnohdy je zřejmé, že to ale není jejich opravdová každodenní realita, nýbrž stylizace. A nám to vlastně ani nevadí, rádi podléháme iluzím, protože odpovídají našim tužbám, rezonují s tím, jací bychom chtěli být.
Pokud bychom si dovolili být autentičtí.
Saháme proto po příručkách s návody, jak se stát sebou sama. Těch knih jsou celé regály, stejně jako máme k dispozici plejádu kurzů a videí s podobnou tematikou.
Pospěch v knize cituje filozofa Byung-Chul Hana, který říká, že „dnešní svět je tržištěm, na kterém se vystavuje, prodává a spotřebovává intimita.“ Říká to natvrdo, ale výstižně.
Aby bylo jasno. Osobně si myslím, že autenticita je něco, o co má smysl usilovat. Je to předpoklad šťastného a spokojeného života, ať to zní jakkoli nadneseně. Má oblíbená autorka a psychoanalytička Alice Miller říká, že teprve autentické já, osvobozené od zajetí v nevědomí, se může „artikulovat, růst a rozvíjet vlastní kreativitu“. Také ikona humanistické psychoterapie, Carl Rogers, staví autenticitu do středu zájmu. Podle něj člověk roste tím, jak se stává sám sebou, tj. když se stává autentickou bytostí.
Je zřejmé, že Pospěch tu má na mysli asi trochu jinou autenticitu. Tu předstíranou. A především mluví o mechanismech, které v nás probouzejí potřebu autenticity, ke které vede cesta prostřednictvím konzumu a spotřeby. Budete autentičtí, když si koupíte tuhle knihu, tento kurz, tento zážitek, tento náš produkt.
Pospěch také ukazuje, že autenticita je paradoxně zbraní novodobých populistů, kteří těží ze všeobecné poptávky po autentických lídrech. Populista nemůže mít program, protože věci řeší teď a tady, tvrdě maká, a ukazuje nám to na svém facebookovém profilu. Co na tom, že ten je stejně uměle vytvářený marketingovými pracovníky, podobně jako v případě zmiňovaných influencerů.
Tvrdě pracovat a neremcat, to je to, co se od nás žádá. To je to, co nás podle vzoru našich populistických vůdců činí autentickými. Tento narativ pomáhá udržovat zakořeněný postoj Čechů k práci, resp. pracovnímu zařazení. Češi posuzují ostatní podle toho, co dělají, rozhodující je, jestli pracují, a podobně od práce odvozují svou vlastní identitu. Kdo nepracuje je lenoch. A proto tak dobře fungovalo Babišovo „řídit stát jako firmu“.
Pospěch dodává: „Rozdělovat druhé na dobré a špatné občany je obtížné a tušíme, že by se to ani nemělo. Dobré a špatné zaměstnance od sebe ale pozná každý.“
4. Lidé nehledají pravdu, hledají smysl
Toto je silná teze, která vysvětluje mnohá nedorozumění, ale i konflikty a zklamání, zejména z poslední doby. Lidé nehledají pravdu, chtějí především potvrzení svého výkladu světa, ale i sebe sama. Fakta nehrají roli. Ostatně, co jsou to fakta?
Lidská psychika je složitá. Máme v sobě sadu přesvědčení, která se formují na základě naší životní zkušenosti, ale i prostřednictvím výchovy a více či méně nevědomým předáváním rodinných vzorců. Vliv má pochopitelně i vzdělávací proces, nikoli však na prvním místě vstřebané informace, ale zasazení informací do kontextu, spolu s tím socializace a přebírání narativu daného oboru.
Jak najít smysl v tom, co se kolem nás děje?
Klíčem k pochopení jsou příběhy.
Pospěch tvrdí, že to, „co nám umožňuje prožít zážitek pochopení, nejsou fakta, nýbrž příběhy,“ a pokračuje, „příběh nám umožňuje připsat věcem smysl, a tím je zařadit do souboru představ, které o světě a o sobě samých máme.“
Stačí si uvědomit, že příběhy jsou všude kolem nás. Naše lidská mysl se k nim ráda upíná, je to pro ni přirozený způsob vstřebávání informací. A těch informací je všude plno.
Autor knihy nám připomíná, že spolu s informacemi zažívají explozi také dezinformace, a to zejména proto, že po nich existuje silná poptávka. Zpravodajské a jiné portály píší to, co čtenáři hledají. Chtějí v textech najít odpovědi, které rezonují s jejich životními postoji, chtějí si potvrdit svou verzi příběhu.
Boj s dezinformacemi prostřednictvím cenzury a zákazů tedy moc nedává smysl. Klíčem k řešení je nabídnout lepší a současně uvěřitelný příběh. Ten by měl nabízet také hluboké pochopení pro situaci lidí a jejich problémy.
Pokud chceme získat důvěru ostatních, musíme s nimi komunikovat, a především, sami se držet toho, co hlásáme a vyžadujeme od ostatních. Pospěch v knize odkazuje na přešlapy politiků během koronavirové pandemie, kdy lidem ordinovali přísná omezení, ale sami je okázale porušovali. Tudy cesta nevede.
V kapitole o kolapsu státu, který podle mě souvisí právě s krizí důvěry, se autor knihy ptá: „Co se stane, když většina z nás usoudí, že příslib svobody, univerzálních práv rovnosti před zákonem jsou vyprázdněné?“ Připomíná, že každá doba potřebuje své centrální hodnoty. Jinými slovy tedy vlastně příběh, který lidé vyprávějí společně, kterému věří, a pro který jsou ochotni něco ze svého pohodlí obětovat. Pak věci dávají smysl.
5. Máme málo sociologů
Máme málo sociologů? Co myslíte?
Osobně neznám počty sociologů v České republice, a už vůbec nevím, jak objektivně určit, jestli jich máme málo nebo moc. Nicméně je dobře známo, že absolventi sociálně vědních oborů netrpí nezaměstnaností, ani nezaměstnatelností. Sociologie a sociologické vzdělání se naopak jeví jako velmi žádané ze strany firem, včetně různých inovativních startupů a technologických gigantů typu Google. Sociologové mají zkrátka jedinečný soubor dovedností, který jim umožňuje adaptovat se na různé požadavky a kreativně řešit problémy.
Když se přidržím dat, Česká republika silně zaostává za jinými evropskými zeměmi v podílu lidí s vysokoškolským vzděláním. To u nás má 24 % z dospělých, přičemž průměr v EU je 34 % a průměr za OECD je dokonce 37 %. V žebříčku OECD jsme v tomto srovnání třetí od konce.
Tento stav samozřejmě vyhovuje některým vlivovým skupinám. Pospěch velmi trefně zmiňuje průmyslníky, kterým „z kapsy vyčuhují pracovní smlouvy s hluboce podprůměrnou mzdou, které by rádi rozdali svým zaměstnancům.“ Jsou to oni, kdo hromují v médiích, že máme málo dělníků. Přitom, jak připomíná Pospěch, počet zaměstnanců v průmyslu u nás roste a jejich podíl je v rámci EU rekordní; 27 % oproti evropskému průměru 16 %.
Pospěch pak vyjmenovává i další skupinu, která by ráda lidi méně vzdělané, a pro které sociolog představuje přímo existenční nebezpečí – populisty, diktátory a obchodníky s dezinformacemi. Já bych nejraději přidal ještě politiky. Čest výjimkám.
Teď by se asi slušelo napsat, proč potřebujeme sociology. Podle autora knihy je to zejména proto, že žijeme v tzv. „měkké době,“ kterou charakterizuje „nepředvídatelnost a komplexita,“ Je to právě sociologie, která se snaží dnešní svět uchopit v plné šíři, pochopit jej, vysvětlit a nabídnout zjednodušenou interpretaci.
To poslední dělají i populisté a obchodníci s dezinformacemi. Na rozdíl od nich to ovšem sociologové dělají prostřednictvím dat, výzkumů a teorií, píše Pospěch.
Já bych ještě dodal, že sociologové mohou dávat naději. Naději na řešení složitých problémů, před kterými současně varují. Tak jako v případě klimatické krize, které Pospěch věnoval jednu kapitolu, kde dokonce rozebírá, jak se lidé v naději upínají k budoucím technologiím, které by mohly odvrátit katastrofu.
Zda takové technologie přijdou, těžko říct, nicméně jako sociolog mohu souhlasit s tím, že je dobré se na fenomén klimatické krize podívat z širší perspektivy a nespoléhat se jenom na budoucí technologie, natož podléhat sebeklamu, že o nic nejde. I to je totiž poměrně dobře popsaný fenomén, který je nám lidem vlastní.
Je spousta důvodů, pro které souhlasím s Pavlem Pospěchem, že sociology potřebujeme a že „jich rozhodně nemáme moc.“ Souhlasím, s ním i v tom, že jich máme málo.
